V předvečer svátku zkoušívala děvčata, která se dříve vdá tak, že každá vzala kousek chleba, položila jej na lopatu a čí kousek vzal pes jako první, tu čekala veselka nejdříve.
O půlnoci před svatým Ondřejem děvčata vstávala a chodila klepat na kurník, říkajíc přitom:
„Kohoutku, kohoutku, zakokrhej. Muže-li dostanu, vědět mi dej. Slepičky vy nechte kokotání, nekazte mi, nekazte vdávání.“
Ozval-li se kohout, mělo děvče naději, že se toho roku vdá. Ozvala-li se dříve slepice, znamenalo to, že má děvče přijít za rok opět.
Na svátek svatého Ondřeje vzal na Příborsku jeden čtyři hrnečky a obrátil je dnem vzhůru, přičemž pod každý z nich předtím vložil hlínu, chléb, hřeben a pod poslední prsten. Ostatní, aniž věděli, co který hrneček skrývá, byli poté sezváni a každý ukázal na jeden hrnek. Na ty, kteří našli pod hrnkem hlínu prý čekala do roka smrt, hrnek s chlebem značil zbohatnutí, hřeben nemoc a konečně hrnek s prstenem předvídal svatbu.
Na Slavkovsku dívky stoupaly pravou nohou na postel, přičemž říkaly:
„Postýlko, postýlko, šlapu na tě, svaté Ondřejku, prosím tě: dé mně této noci viděti, co je mýmu srdcu némilejší!“.
Jinde ten den třáslo děvče plotem a při tom zpívalo:
„Třesu, třesu tímto plotem, všeci svatí mým životem. Kde je můj milý dnes, ať mně tam zaštěkne pes.“
Také bývalo zvykem v ten zasadit do květináče větvičku a zalévat ji vodou, nabíranou do úst. Pokud se větvička zazelenala do Božího hodu a vykvetla, bylo to pro dívku znamení, že se velmi brzy vdá.
Zamilované dívky si také psaly jména nejoblíbenějších mládenců na cedulky a na noc si je vložily pod polštář. Ráno pak, jakmile se vzbudily, vytáhly jednu z cedulek a čí jméno tam bylo napsáno, ten byl dívce souzen.
Úryvek z knihy “Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce – Podzim”
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet
Podmínky převzetí článku či ilustrace