Peřina plná prachového peří byla odedávna součástí života člověka a každé děvče bylo rádo, pokud se mohlo pochlubit svým budoucím věnem, které obsahovalo peřinu. Nadrat peří do takové peřiny však nebylo jednoduchou a rychlou záležitostí.
Hospodyně po celé léto pečlivě sbírala a ukládala každé pírko peří a pilně škubala či podškubávala husy, aby měla na podzimní dračky peří dostatek.
Když skočila práce na polích a nastaly delší podzimní večery, snášela se vždy část uchovávaného peří z komory či půdy do světnice, kde se sešli ženy a dívky ať už příbuzenského stavu nebo sousedky. Do světnice přinesli v hrnci a na stůl rozprostřeli jen tolik peří, kolik ho mohli za večer zvládnout. Pokud by nějaké peří zůstalo do druhého dne nesedráno, znamenalo to, že by se hospodyni nepovedly housata.
Zbylé pápěrky se nesměly házet do kamen, protože by byly husy hubené. Nesměly se ani házet za vrata, protože by se husy nedržely doma. Pápěrky se dávaly na jednu hromadu, to aby se prý housata držela v houfu. Ženu, která by překročila pápěrky by začaly bolet zuby a bolet hlava. O pápěrky se postarali chudší lidé, kteří si jimi plnili polštáře pro sebe.
Přišel-li někdo do stavení, kde dralo peří, měl několik peříček sedrat, aby měl štěstí při chovu hus. Stejně tak měl učinit v zájmu rodinného chovu každý mužský ve stavení, kde dračky probíhaly.
Po sedrání pro ten večer přineseného peří se postavil hrnec, v kterém bylo přineseno peří dnem vzhůru. Nesměl se však vyklepat a vyčistit dříve, než bylo všechno peří sedráno, protože by prý v ten okamžik všechna housata byla chromá.
Dralo se každý den kromě soboty. Draní peří v sobotu nevěštilo nic dobrého. Jednalo se o pověry týkající se chovu hus, ale také se prý při sobotním draní peří rozmnožilo mnoho dotěrných much ve stavení. Při práci si vypravovaly pohádky, pověsti, různé příhody a hádanky aby práce lépe ubíhala.
Poslední večer se nazýval „doderky“. Té „dračce peří“, které zbylo v ruce poslední pírko všichni říkali „pápernice“ a toto označení jí obyčejně zůstalo až do dalšího draní. Součástí doderek byla malá hostina, kterou hospodyně vystrojila jako poděkování za odvedenou práci.
Na Chodsku platilo pořekadlo: „Do Martina dere, po Martinu přede“, což znamenalo, že draní peří muselo být dokončeno do svátku sv. Martina, protože po tomto dni následovala další práce a to předení (přástky). V oblastech, kde se nepředlo, probíhali dračky do vyprázdnění zásob, třeba po celou zimu.
Hospodyně peřiny plněné peřím velmi často větrali. Věděli, že jim slunce příliš nesvědčí, protože vysušuje tuk v peří a peřiny pak mohou začít zapáchat. Proto je větrali ve stínu a pokud možno v průvanu.
Úryvek z knihy “Lidové obyčeje a nápady pro šikovné ruce – Podzim”
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet