Len

Sklizeň lnu nebývala nikterak jednoduchou záležitostí. Kupříkladu středních Čechách se len dříve sekal ručně a z posekaného lnu se dělávaly malé svazky pomocí provázků a povřísel. Po čtrnáct dnů se chodívalo len převracet, aby hezky proschnul. Poté se ze svazků postavily malé snopy a po několika dalších dnech se teprve svážel z pole.

Andulka konopí močila,
žabka jí do kapsy skočila.
Na druhý den močila len,
žabka jí s kapsy skočila ven.

Každá hospodyně hleděla, aby byl len vytrhán během prvních zářijových dnů, do oslav svátku narození Panny Marie (8.9.). „Trhačky“musely len vytrhávat dobře, protože by po nich prý „paběrkovaly divé ženy“. Na Žamberecku se při trhání lnu říkalo:

Trhám, trhám len,
pojďte žínky ven!
Buďte naše pomocnice,
dám Vám mouky i krupice,
žínky pojďte ven!

Když se len dotrhával, nechávalo se několik nejdelších stébel na poli, prý aby byl napřesrok ještě vyšší. Úplně nejdelší stébla pak děvčata splétala do třípramenného copu, který zahrabávaly do země. Tento obřad byl nazýván „děláním věnečku Panně Marii.“

Len se dříve pěstoval zejména v severních Čechách a právě tam v některých vesnicích slavili po ukončení jeho sklizně lidovou slavnost, spojenou s hudbou, tancem a zpěvem, které se říkalo „koponická“.

Povřísla (místy také pobřísla), jimiž se vázaly svazky lnu, bývaly nejčastěji zhotoveny z dlouhých stébel žita, později z provazu (většinou sisalu), na jehož jednom konci byl malý špalíček pro lepší uchycení a utažení.

Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet

Podmínky převzetí článku či ilustrace