Bludičky a divoženky

Bludičky – Také se jim říkalo bloudivá světýlka. Podle lidského mínění to byli dušičky dětí, které zemřely při narození bez pokřtění, tzv. nekřtěňátka. Tancovaly po lukách, v lesích a bažinách. Věřilo se, že člověka dobrého a upřímného dovedou k pokladu, zatímco člověka hříšného do bažin.

I když se člověku podařilo z jejich moci dostat, světlušky jej pronásledovaly až domů. Nejraději se prý světýlka koukají do oken. Na ochranu před nimi prý nepomáhalo modlení, nýbrž klení.

Lesní panny (divé ženky, divoženky, bosorky), provozovaly při nocích, zvlášť při svatojánské noci své reje, při kterých tančily po lukách a lesích.

Cupy, dupy z houštiny,
letí jelen z mýtiny,
na jelínku podkasaná
sedí sobě lesní panna,
šaty půl má zelené,
půl kadeřmi černěné,
a ze svatojánských broučků
svítí pásek na kloboučku.

Svůdné kouzelnice lákaly svým zpěvem, tancem a sliby mládence do svého středu. Běda tomu, kdo se nechal svést. Víly ho utancovaly k smrti a poté na kusy roztrhaly.
Stejně jako bludičky i ony se velmi rády dívaly lidem do oken. Lidem kradly děti a na jejich místo dosazovaly děti své. To se týkalo zejména svobodných matek.

Slavnost letního slunovratu se zakořenila v srdcích našich předků natolik hluboko, že se jí církvi nedařilo nikdy zakázat. Proto jí převzala a upravila spojením s oslavou památky narození světce Jana Křtitele. Z tohoto důvodu se slaví v předvečer jeho narození.

Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet

Podmínky převzetí článku či ilustrace