Dříve četly se rekvie o Dušičkách v 5 hod. ráno, když ještě byla tma. Jistá babička se v noci probudila, vstala, ustrojila se a vydala do kostela. Hodin neměla, aby se jimi řídila, ale viděla, že v kostele již svítí. Jaké jí však nastalo překvapení: v kostele spatřila lidi, kteří již dávno byli pochováni. Jedna kmotřička k ní přistoupivši, pravila: »Jděte domů, nerušte náš pokoj, ale po cestě se neohlížejte!«
Babička šla, avšak v bráně jí to nedalo a obrátila se. V tom jí stržen s těla kožíšek a odnesen. Ustrašena přišla domů. Ráno našli lidé na každém hrobě kousek babiččina kožíšku. Od té doby konají se rekvie na Dušičky za bílého dne, neboť dušičky projevily přání, že chtějí míti v noci při bohoslužbě pokoj.
Rekvie= zádušní písně
Dušičky. Na Dušičky o půl noci (z 1. na 2. listopad) mívají mrtví mši v kostele. Dvě ženy si řekly, že spolu půjdou časně ráno na Dušičky do kostela, aby nezmeškaly. V noci jedné cosi zaťukalo na okno: »Už půjdeš!« — »Už jdu,« odvěce žena. Myslila si, že to jest sousedka. Nevšimla si, kolik jest hodin, že jest teprve před půlnocí. Šla, ale nikoho neviděla.
V Tejně n. Vit. vycházívalo vždycky na Dušičky z kostela procesí bílých postav k soše P. Marie; tam se modlily a zpívaly. Potom se vrátily za hlaholu zvonů do kostela ; ten se jim sám otevřel celej osvětlenej. V Tejně se nikdy nemodlili za dušičky. Nyní se po klekání ještě zvoní za dušičky, lidi se za ně modlí, a to procesí se už nezjevuje.
Ze Žižice šla N. babička do kostela na roráte (bylo půlnoci) do Zvoleiiovsi. Přišla ke kostelu. Modlila se a čekala až otevrou. Dušička jí pravila, přijdouc k ní: „Jdi odtud, křesťanská osobo, •sic budeš nešťastná. Přišla bys k roztrhání od duší.” Babička sotva sešla dolů od kostela, juž slyšela zpívat dušičky. Na tomto místě měly opět průvod o půl noci do kostela Panny Marie na nebevzetí nebo k sv. Martinu.
Jistá šlechetná paní ovdovělá Ručníkářová slyšíce tu noc na den památky dušiček kohouty kokrhat, probudíc se světlou noc býti viděla a tak se domnívala, že již ke dni svítání se schyluje; děvečkám velmi hněvivě domlouvala, že již pobožnost za dušičky zmeškala, proč jí nezbudily, spěšně se oblékla na pobožnost chtíc jíti, mantlík po staročesku na se připjala, s pospícháním ke kostelu Matky Boží přišla, dvéře jen přivřené sobě otevřela, vejdouce do kostela, ve všech stolicích plno osob v pohřebních šatech hřbety k oltáři a tvářemi ke dveřím obrácené sedící spatřila a se velmi ulekla. Z těch pak osob, při které nejblížeji stála, k ní promluvila: „Přítelkyně, co tu chceš, an tvůj čas o půlnoci není zde býti a ty nás v naší pobožnosti rušíš, kterou my za vás živé konáme. Jdi rychle pryč, odhoď mantlík od sebe a neohlídni se, sic bysme tě roztrhaly.” Na to hned ta paní to učinila, ale víc ze strachu do kostela nešla. Když ale ráno po pobožnosti obyčejné processí po krchově se konalo, všichni lidé s velikým podivením na všech hrobích viděli černý flíček z toho mantlíku ležeti; pak, proč se to stalo, zvěděli.
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet