Školní vzdělání nebylo po staletí ani zdaleka takové, jaké je známe dnes. Ve školách bývaly tělesné tresty, které v některých případech dnes chybí. Spolu s dobou se mění i věci, schovávané pod školní lavicí. Dříve si pod lavicí děti schovávali například dřevěné praky, později tzv. „flusačky“ (zbraň zhotovená z duté tužky), ještě později elektronické hry, dnes to jsou mobilní telefony.
Před třicetiletou válkou bylo školství na celkem dobré úrovni, ale po jejím skončení tj. v druhé polovině 17. století nastal ve školství úpadek. Úroveň školství v té době byla velmi nízká. Tehdejší žáci se ztěží naučili základům čtení, psaní a počítání. Učitelování nepatřilo mezi hlavní zaměstnání, spíše bylo takovým vedlejší prací, vykonávanou třeba písařem, varhaníkem nebo také vysloužilými vojáky a ti si se zlobivými žáky velké „servítky“ nedělali. Za vlády Marie Terezie byla stanovena povinná školní docházka a zároveň také začalo platit nařízení, podle kterého musela být nejnižší škola zřízena při každé farnosti.
Venkovská škola bývala umístněna v některé z chalup v hlavní světnici, kde se scházeli všechny děti naráz. Ti nejmenší si sedávali na malých lavičkách vpředu a čím větší a pokročilejší žáci byli, tím dále vzadu seděli.
Až do roku 1918 začínalo a končilo vyučování modlitbou. Po tomto roce byly modlitby nahrazeny zpěvem.
Velkou roli v dnešní podobě školství jistě sehrál Jan Ámos Komenský, který se snažil o reformu školství a který zastával názor, že nárok na vzdělání by měli mít všichni. Také se zasazoval o to, aby se učení a škola stala pro žáky hrou – zároveň byl velkým nepřítelem vyučování pomocí tělesných trestů.
Zdroj: knižní archív České tradice, internet