“Dvě věci jsou každému na světě nejsvětější: matka a vlast. Láska k nim je pak tím nejvyšším náboženstvím na zemi.”
Již naše řeč nám dává najevo, za co vše matce děkujeme. Po otci jmenujeme náš majetek: otčina, otcovský dům a otcovský lán (alespoň tak to bývalo dříve). Naše vnitřní bohatství nese jméno matčino: mateřská láska, mateřské srdce, mateřská řeč. A proto se dá tvrdit, že otci děkujeme za vůli a sílu a matce za srdce a ducha.
Matka dává život dítěti v bolestech a někdy též za cenu vlastního života. Děti časem odrostou, osamostatní se a odvyknou matce. A teprve, když jí ztratí, poznají, co v ní měli a co ztratili. Nic není tak nenahraditelné jako matka.
“Znáte první mojí lásku?” Tak začíná jedna starší česká píseň. A odpověď zní: “Vězte, první láska moje, maminka jest pečlivá…”
Ano matka je to zlaté slovo plné něhy, plné krás,
za poklady celé země nedal by je nikdo z nás.
V něm se skrývá tolik lásky, jíž nestačí celý svět,
že jí nikdy nevypoví pozemský náš slabý ret.
Od kolébky na nás září až po tmavý hrobu lem,
vždycky pak je pronášíme s blahem v srdci, s úsměvem…
Básník Adolf Hejduk nadšené básně skládá na svou matičku, jíž nesmírně miloval.
Matko, matko, syn Tvůj snivý,
z dálky roztoužen se vrátil
aby nejdražší Tvou lásku
nejdražší Ti slzou platil.
Posud jsem to staré dítě,
které v klín Ti plakat umí,
lid jen k tomu usměje se,
ale matka porozumí.
Ačkoliv jsme vybrali verše poněkud rozverné, cítíme z nich starou zkušenost: Co se škádlívá, rádo se mívá. A my, co neumíme veršovat, přejeme našim ženám, maminkám a dívkám obligátní zdraví a k tomu lásku jejich rodin.
K ženám buďte vždy shovívaví!
Z křivého žebra povstala žena,
Bůh nemoh ji stvořit zcela rovnou.
Rovnat ji chceš, zlomí se,
necháš jí klid, je víc a více křivá;
Adame, řekni, copak nám zbývá? –
K ženám buďme vždy shovívaví;
Není dobré, když se vám zlomí žebro.
Johann Wolfgang Goethe, Z Knihy úvah, Výbor z poezie, Československý spisovatel, Praha 1973
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet
Podmínky převzetí článku či ilustrace