Sedmou nedělí velikonoční nastávají „Svátky svatodušní“, což jsou svátky plně rozvinutého jara a proto jejich název letnice není tak úplně přesný, protože do skutečného, slunečného léta je v tuto dobu ještě dost daleko.
Nejstarší zpráva o oslavách svatodušních svátku byla zapsána už kronikářem Kosmasem. Dle kroniky prý český kníže Břetislav v roce 1092 vyhnal z české země všechny čarodějníky, věštce a hadače. Povedlo se mu „vykořenit“ obyčeje a zvyky, které v té době vesničané o letnicích v úterý nebo ve středu zachovávali. Přinášeli prý ke studánkám dárky a zabité oběti obětovávali duchům. Tedy ještě koncem 11. století zachovávali naši předci zakořeněné pohanské zvyky svých praotců. V pozdějších dobách naši předkové oslavovali letnice hodokvasy, zpěvem a tancem.
V sobotu před svátky se pečlivě vyčistilo celé stavení, které se poté vyzdobilo zvenku i zevnitř lipovými ratolestmi. Zelené větvičky se zastrkovaly za okna a ve světnicích za obrázky svatých, aby si měl zítra Duch svatý, až přijde do příbytku v podobě holubice, kam sednout. Výzdobě příbytků zelení se věnovala zvláštní péče v některých krajích Moravy. Boží hod svatodušní býval slaven ve znamení zelené barvy.
Na Šumavě vycházeli chasníci v předvečer Božího hodu svatodušního na náves, aby tu práskali biči, až uši zaléhaly. Bylo to proto, aby zahnali hřmotem zlé čarodějnice.
V jižních Čechách stavívala chasa před svatodušními svátky panáka, kterého připevnila na tyč a tu potom zarazila do rybníka. V pondělí svatodušní byl panák k večeru poražen.
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet