Rodiče dříve velmi dbali na to, aby jejich narozené dítě bylo co nejdříve pokřtěno, aby v případě že si ho povolá Pán Bůh, nebylo tzv. nekřtěňátkem, které by muselo pak světem bloudit jako světluška.
Kmotrové
Bez kmotrů by nebylo křtu. Obyčejně jako jistá kmotra byla babička novorozeně. Odmítnout kmotrovství přinášelo smůlu a tak dítě u křtu mívalo více kmotrů nebo kmotřiček. Narozenému chlapci chodívali kmotřičky i kmotři, ale děvče mívalo jen kmotřičky.
Ten člověk, který šel za kmotra, míval prý v životě štěstí. Pokud šla svobodná dívka za kmotru chlapci, čekala jí do roka svatba, pokud ale šla za kmotru děvčeti, svatba byla v nedohlednu.
Mělo-li se křtěné dítě dožít vysokého věku, mělo se požádat kmotry ze tří farností.
Kdo se dostavil ke křtu za kmotra nebo kmotru, položil zpravidla na kolébku rukavice, pokud šlo o hocha nebo klobouk, jednalo-li se o děvče. To aby dítěti v dospělosti slušelo oblečení.
Kmotrovstvím vznikal jakýsi příbuzenský vztah, protože kmotr se kmotrovstvím zavazoval pečovat o výchovu dětí a to zvláště v případech, že dítě osiřelo. Na oplátku mělo dítě ke kmotrům stejnou vážnost a úctu jako k rodičům.
Věřilo se, že kolikrát je člověk kmotrem, o tolik schodů má blíž do nebe.
Křest
Dítě vypravené ke křtu mělo být co nejpěkněji oblečené. Nesměla chybět červená stužka, chránící dítě před uhranutím. Dítě, dokud nebylo pokřtěné, nemělo spatřit nic zlatého, protože by mohlo být lakomé. Zároveň se ale do peřinky vkládal zlatý peníz, aby bylo bohaté.
Hoch byl ke křtu zdoben modrými stužkami, které měly zajistit, aby byl v životě stálý a děvče stužkami růžovými, díky kterým mělo být děvče nestále veselé.
Když se vycházelo z chalupy ke křtu, dávala se na práh lopatka se žhavým uhlím a každý kmotr, kmotra museli vykročit pravou nohou, aby mělo dítě v životě štěstí a aby se mu vyhýbaly všechny nemoci. Sebou brávali bochník chleba – to aby bylo dítě bohaté. Ke křtu se nechodilo se dvěma dětmi v jeden den, protože se věřilo, že jeden z nich by brzy zemřel.
Také se věřilo, že koho cestou prvně uvidí, takové řemeslo bude mít křtěný chlapec nebo takového řemesla dostane za manžela křtěné děvče.
Obyčejně se dítěti dávalo jméno podle kmotra, kmotry nebo matky či otce. Neradilo se ale dávat jméno po zemřelém sourozenci. To prý nenosilo štěstí.
Plakalo-li dítě u křtu, měl z něho vyrůst velký křikloun, ale zároveň mocná osoba. Dítě křtěné dopoledne nemělo být opilcem.
V kostele dávala kmotra či kmotr dítěti “do vínku” dukát nebo křížový tolar zabalený do svatého obrázku. Tento peníz ale dítě ani v dospělosti nesmělo prodat nebo ztratit, protože by jej postihla veliká bída. Křížek a to ani zlatý nebo stříbrný se malému dítěti nedával, protože se mělo za to, že by mu přinesl trápení a zármutek.
Po křtu si ženy přítomné na křtu sedávali venku na tvrdý kámen – to aby mělo dítě pevné a zdravé zuby. Po návratu z kostela zatočila babička s čerstvým pokřtěncem nad stolem, aby hezky a hodně tančil.
Po křtu se většinou slavnostně jedlo, pilo a hodovalo. Košilka a karkulka, které mělo dítě při křtu se ukládaly pro případné další děti, to aby se sourozenci měli rádi.