Ve Vinoři se povídávalo o šedivých mračnech, z nichž právě lila se spousta vody, asi takto: „ Duše utopenců, oběšených, zastřelených a vůbec těch, kteří se sami života zbavili, odsouzeny jsou za trest, že věčně vznášejí se nad zemí a drží mračna šedivá.
Když v mračnech veliké množství vody se nahromadí a duše tíhy té již udržeti nemohou, umdlené povolají a na krajinu padá prudký liják. — Jednou když blížily se k naší vesnici mraky, omdlel prý jeden sedlák. Po dlouhou dobu jej křísili; když se probral, vypravoval, že na nebi je veliký hluk, že tam dušičky nešťastníků, které nesou mračna, pokřikují jedna na druhou: „Drž!” „Nepouštěj!” a druhé že zoufale odpovídají: „Už nemohu.” — Byl u nás také ve vsi starý Horák, ten měl všelijaké staré knihy, v nichž bylo mnoho všelijakých modliteb a zaříkávání nemocí různých a všelikých pohrom. Jednou, když blížily se mraky ke vsi (bylo to přede žněmi), vyšel Horák za ves a zažehnával ze své knihy kvapem blížící se neštěstí. Mezi zažehnáváním pohlédl na oblohu a tu ke svému leknutí spatřil tam svou nebohou dceru, která se nedávno utopila. V tom také tři kapky krve ukáply na knihu. Ihned odešel Horák domů, vzal všecky knihy a hodil je do ohně, aby už žádný nemohl jich používati, ubohým duším muka a trápení prodlužovati, nutě je zaříkáváním svým, aby ještě dále nosily těžké břemeno vody. Co všechno ještě na nebi viděl, nechtěl říci, ale nepřeje prý toho pohledu nikomu do nejdelší smrti.”
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet
Podmínky převzetí článku či ilustrace