Stejně jako žně tak i česání chmele bylo vyvrcholením dlouhodobé a namáhavé práce. Na Rakovnicko, Lounsko a další regiony začali sjíždět česáči, aby hospodářům pomohly sklidit „zelené zlato“, jak je také chmel (žlutozelené šištičky), nazýván.
Oproti žním, což byla práce především venkovského lidu, byla sklizeň – česání chmele prací hlavně lidí z měst. Česání chmele probíhalo podle zavedených starých zvyků. Každá parta česáčů měla přidělené své místo. Se sklizní se začínalo hned brzy ráno. Každý česáč měl svou řadu rostlin, kterou obratně čistil – tzn. musel otrhat šištičky bez listů a se stopkami.
Množství natrhaných šištiček se měřilo na čtvrťáky neboli věrtele. Kolik věrtelů česáč natrhal, tolik dostal „plechů“ – známek. Taková značka bývala nějak označena značkou nebo jménem majitele chmelnice. Získané známky česáč večer odevzdal majiteli chmelnice a ten si jejich počet u každého jména zaznamenal. Podle množství známek se řídila výška mzdy. Mimo mzdy dostávaly česáči od hospodáře zdarma jednoduchou stravu a nocleh na půdě nebo ve stodole.
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice, internet