Po námluvách nastalo velké chvátání s výbavou. Ženich zanechal toulek a byl častěji u nevěsty, koupil jí modlitební knížky, střevíčky a punčošky, ona jemu hedvábný šátek a vlastníma rukama mu vyšila svatební košili.
Když byl vzájemně dohodnut datum svatby, vyjednal ženich na faře ohlášky, vyslechl farářovo mravní naučení a oba, nevěsta a ženich podepíší spolu se svědky protokol. Nevěsta nesměla slyšet své ohlášky, protože by se drůbeži nedařilo a v manželství by neměla štěstí.
V té době se nevěsta poohlížela většinou po dvou až třech družičkách, ženich pak po mládencích a po uplynutí ohlášek nastalo zvaní.
V předvečer svatby bývala nevěsta radostně překvapena zastaveníčkem. Po zapění několika písní pozval hospodář pořadatele zastaveníčka do světnice, kde je pohostil pivem a koláči. Obyčejně se sešla i chasa a všichni se dali do tance.
Hlavní práce čekala na tlampače. Ke svému úkonu se tlampač slavnostně vystrojil. Lesklý cylindr zdobila rozmarýna, na tmavomodrý šosák (namlouvák) si připnul kytici s bílou stuhou a jinou kytici připevnil na hůl. Někde provázeli tlampače hudebníci. Po vyslechnutí řeči slíbil pozvaný, že přijde do kostela i k tabuli. Tlampač si musel pečlivě vše zapamatovat, aby se posléze vědělo, kolik vlastně bude hostů.
Když byli pozvaní všichni svatebčané, následovalo zvaní družiček.
Když všechna sezvání byla hotová, přišla řada na poděkování. Tlampač poděkoval rodičům ženicha a posléze i rodičům nevěsty za dobrou výchovu a péči. Na slova oba snoubenci poklekli a rodičové jim dali požehnání. Snoubenci poté vstali a ruce rodičům líbali. Budoucí nevěsta se v pláči loučila se všemi svými družkami.
Zdroj: knižní archív České tradice, internet